Vladimír „Čavar“ Kameš: Hokej jsme hrávali pro sportovní úspěch

Mistr světa, extraligová hokejová hvězda, opora klubů ve finském i německém hokeji, mistr světa v hokejbale, trenér hokejbalistů, trenér inlajnistů, asistent trenéra florbalistů, současný trenér hokejových juniorů klubu PZ. Pro náš pravidelný rozhovor ho vybral volejbalista – Tváří týdne je Vladimír „Čavar“ Kameš (52).

Minulou Tvář týdne, volejbalistu Filipa Křesťana, zajímá, jak vnímáte svou dobu aktivní kariéry v porovnání se současností profesionálních hokejistů?
Hráli jsme hokej pro hokej, aby se lidem hlavně líbil, i když ne vždy se to povedlo, nebo ne vždycky to lidé dokázali ocenit. Také jsme hrávali v Kladně před nízkou návštěvou. Ale nebyli jsme svázání tolik taktikou, hračičkové, jako třeba já, měli volnější ruce. Dnes je to také spíše o bruslení než o samotném hokeji s hokejkou v ruce. Nemluvě o tom, že se hokej neskutečně zrychlil. Co se peněz týče, tak tehdy jsme o peníze nehráli, protože jsme brali stejně, nebo o něco málo víc, než byl lepší platový průměr osmdesátých let. Hokej nás musel opravdu hodně bavit, protože jinak by to byla ztráta času a mohli jsme jít někam dělat. Byli bychom na tom platově stejně nebo i lépe. Nás hnal dopředu především sportovní úspěch. Zisk mistrovského titulu, účast na mistrovství světa, Kanadském poháru nebo na turnaji Izvěstijí.

Kdybyste v té době měli současné hokejové příjmy na vrcholové úrovni, hráli byste ještě lépe?
To si nemyslím. Většina z nás hrála i tak své maximum. Lepší by to tedy ani být nemohlo (směje se).

Ovšem v minulém režimu většina z vás měla snazší přechod do normálního života, než mají hokejisté dnes…
Já tohle nezažil, protože jsem hrál ještě několik sezon po revoluci. Co si pamatuju, tak hráči, kteří v Kladně končili před revolucí, přechod do normálního života tak složitý, jak to asi mají hráči teď, opravdu neměli. Oficiální profesionalismus totiž neexistoval a všichni jsme byli vedení u nějakého zaměstnavatele, nejvíc v Poldovce, v Kablovce či u dolů, v nějakém pracovním zařazení a brali jsme takhle plat. Po skončení kariéry jsme mohli v těch firmách pokračovat. Nyní je to mnohem horší. Dobře placené práce moc není, a když navíc nemáte praxi, tak vás do takové s otevřenou náručí nevezmou. V tom jsme měli větší klid. Naše generace, která zažila přelom režimů, mohla jít už svobodně za lepším ven. Něco jsme si vydělali na sportovní důchod. Ale pokud jste nehrál jako Jágr, vydělané peníze vám dlouho nevydržely. Takže hodně z nás, v současné době po padesátce, zastává v zaměstnání běžné profese a bere běžný plat.

Co byste při zpětném pohledu ve své kariéře udělal jinak?
Nic zásadního mě nenapadá. Nelituju, že jsem neemigroval do NHL, protože mně nikdo nezaručil, že tam můžu s celou svojí rodinou, ani to, že tam uspěju a budu slušně žít. Jsem rád, že jsem nikdy nepřestoupil z Kladna, i když jsem po mistrovství světa v osmdesátém pátém nabídky měl. S Kladnem jsem totiž zažil krásné hokejové časy. Kdybych se narodil tak, abych se svýma šikovnýma rukama mohl hrát hokej v současné době, měl bych se jistě třikrát líp, než se mám (směje se).

Necítíte se upozaděný, když trénujete juniory klubu PZ v soutěži, z které se nesestupuje, ale ani není moc šancí z Pražského přeboru, kde hrají proti dospělým mužům, na postup?
Necítím. Samozřejmě, rád bych se v trenéřině ještě posunul výš, ale práce s dětmi mi dělá obrovskou radost. Hlavně, že jim nevzali šanci hrát hokej co nejdéle, že je neposlali na ulici. Nejdříve nám v první lize vzali postup do extraligy tím, že ji uzavřeli a teď první juniorskou ligu zrušili a přeřadili nás mezi týmy, kde hrají starší zkušení hokejisté. Ale nezrušili nás úplně, takže kluci za pézetku můžou hrát, jak dlouho budou chtít. Je otázka, kolik z nich to v konfrontaci s vyspělejšími hráči zvládne fyzicky i psychicky.

Prošel jste mnoho sportů, které se hrají s hokejkou v ruce. Kde jste se cítil nejlíp?
Přes zkušenosti v těch sportech jsem nikdy nepřestal hokej vnímat jako svůj sport číslo jedna a největší sportovní lásku.

Máte ještě nějaký sportovní sen?
Mám, ale pomalu se vytrácí – usednout jednou na střídačku kladenského áčka (usmívá se).

Zmoudřel jste s věkem?
Na to by měli odpovědět lidé kolem mě. Já cítím, že jsem zůstal pořád stejný. Jen si dávám větší pozor, co a před kým říkám…

Vyberete nám příští Tvář týdne?
Výběr i otázku nechám na vás.

Jan Murárik

kamecavar