Kristýna Čepková: Tátovo dědictví je láska k divadlu

Do kladenského divadla vstoupila loni v lednu, fakticky až na začátku sezony. Dnešním dnem má za sebou generální zkoušku deváté premiéry a s kolegy už chystá obnovené Malé kladenské dionýsie. Tváří týdne je dramaturgyně Kristýna Čepková (30). 

Proč jste loni přijala angažmá v kladenském divadle?
Oslovil mě šéf kladenské činohry Jarda Slánský, a protože se známe, mám v něj velkou důvěru a máme společné názory na fungování divadla, tak jsem moc ráda jeho nabídku přijala.

Jak by mělo divadlo podle vás vypadat?
Zhruba tak, jako vypadá současné kladenské divadlo, nebo se tím směrem alespoň vydalo. Snaží se být otevřené co nejširšímu publiku, všem věkovým kategoriím, všem divákům veškeré sociální úrovně. Navíc mám odjakživa slabost pro oblastní divadla. Předtím jsem působila v Českých Budějovicích, spolupracovala jsem s divadly v Chebu či v Mladé Boleslavi. Kladno pro mě byla další neobjevená štace, na kterou jsem se těšila, a dosud mě ničím nezklamala. Ba naopak!

V čem divadlo v Kladně splnilo vaše očekávání?
Jsem spokojená s kolegy. Se složením souboru a s dramaturgií. Zní to divně, ale teď mám na mysli spíš výslednou podobu inscenací. Na některých jsem se podílela stoprocentně, na jiných spolu s Aničkou Smrčkovou. Ale hlavně - velmi se mi líbí, jak Anička zvládla sama, jako svou sólovou dramaturgickou premiéru, Romanci pro křídlovku. Z té inscenace jsem nadšená. Splňuje skvěle všechna kritéria. Divadelní řemeslo, uměleckou koncepci, zároveň je pro lidi srozumitelná, o čemž svědčí její návštěvnost a především ohlasy. Dojímá mě to a jsem šťastná. Miroslav Hanuš, jeho tým a všichni herci odvedli úžasnou práci. 

U kterých inscenací vás překvapil zájem diváků?
Například téměř stoprocentní návštěvnost DONAHA! mě nepřekvapila. S velkou pokorou ji přijímáme a jsme rádi, že jsme se trefili do vkusu širší divácké obce. Příjemně mě překvapil zájem o Nadaného žáka, kterého jsme umístili do komorního prostředí zkušebny. Nadaný žák neměl a nemá problém s návštěvností, ačkoli je to velmi náročný titul. Hlavní zásluhu na tom má režisér Jirka Hájek. Také jsem ráda, že se u diváků ujal Absolvent, což je pro mě po inscenaci Perfect Days další srdeční záležitost, a nakonec, že si lidé nacházejí cestu i k „punkovému“ Poručíkovi z Inishmoru...

Zítra má premiéru poslední devátá premiéra Mnoho povyku pro nic. Naplánovali jste ji na správný termín, není tohle datum příliš pozdní na to, že za týden sezona končí?
Ano, je to nestandardní termín. Snad se nepletu, když řeknu, že jsme v Česku jediné profesionální divadlo, které má premiéru takhle pozdě (usmívá se). Termín je tak pozdní proto, že jsme chtěli a potřebovali mít v sezoně devět premiér. Aby to vyšlo a všichni měli čas, muselo to s Mnoho povyku pro nic být přesně takhle. Příští rok bude poslední premiéra sezony přesně o týden dřív. 

Zůstane všech devět premiér této sezony na repertoáru divadla také tu následující?
Zůstávají, zatím, všechny. K nim přibude osm nových inscenací a ta devátá bude mimořádná záležitost - tedy mimo standardní plán – současná hra v režii Jiřího Š. Hájka. Uvedeme ji v listopadu jako speciální bod programu Noci divadel.

Necelý týden po premiéře hry Mnoho povyku pro nic, v pátek 30. června, sezonu zakončíte obnovenými Malými kladenskými dionýsiemi. Co jejich diváky čeká?
Jsem ráda, že je ředitel divadla Honza Krafka s Jardou Slánským obnovili. Hlavní náplní je divadelní klání tří týmů složených z herců, režiséru atd., které musí vytvořit a nazkoušet původní inscenaci za pouhých 48 hodin. Dále je naší inspirací Pevnost Boyard. V tomto směru se raději nechte překvapit. Diváci se budou pohybovat jak v divadelní budově, tak v přilehlém okolí, které bude pro ostatní veřejnost uzavřené. Po zakoupení vstupenky dostane každý visačku, aby bylo zřetelné, že je součástí Dionýsií. V ceně je také bohaté občerstvení, bude hrát kapela a diváky čeká mnoho dalších překvapení. 

Mnohým divákům je o vás známo, že jste dcerou herce Petra Čepka. Jakou nejcennější radu vám dal?
Dokud byl naživu, byla jsem na nějaké zásadní rady a jejich pochopení asi ještě malá. Dnes si na něj často vzpomenu, když stojím před důležitým rozhodnutím. A říkám si, jak ráda bych se poradila…

Který jeho film máte nejraději?
Nemám jen jeden, je jich víc. Miluju Tři veterány, Obecnou školu, kde hraje můj nynější divadelní šéf Jarda Slánský, tehdy desetiletý. Dále Vesničko má, středisková, Trhák a mnohé další chytré komedie. Skvostná mystifikace Jára Cimrman, ležící, spící, kde hraje Františka Ferdinanda D´Este a hlavně Nývlta! Moc mě bavily jeho komediální polohy. Byl důkazem toho, že komická situace nebo figura je komická především tehdy, hraje-li se naprosto vážně. A pak jsou tu opravdové filmové klenoty, třeba Lekce Faust. V tom posledním filmu, který stihl natočit, podává podle mě mimořádný výkon. Pana Švankmajera si moc vážím, je to skutečný umělec. Moc mám ráda také filmy Františka Vláčila (Údolí včel, Adelheid) a Antonína Máši. Jeho pozapomenutý film Byli jsme to my? jsem objevila teprve nedávno a zamilovala jsem se do filmu z divadelního prostředí, do pana Suchařípy v hlavní roli, i do tatínka, jak skvěle hraje úplného vola, kterého vám nakonec přijde až líto...

Obsadila byste svého otce jako dramaturgyně kladenského divadla?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Otázka je, zda bychom byli schopní spolupracovat a jestli by to dělalo dobrotu. Asi by ho bavilo hrát v podobné inscenaci jako je právě Nadaný žák na malé scéně. V komorním sevřeném dramatu s ironickými prvky a pod vedením mladého, chytrého a odvážného režiséra...

Myslíte si, že jste něco po něm zdědila?
Po tátovi mám zelené oči, ano, opravdu je měl zelené, a trochu výbušnou povahu, která se projeví, až když jde do tuhého. Dále smysl pro spravedlnost, úctu k rodině a tradicím, a především hluboko zakořeněnou vášeň, lásku a pokoru k divadlu. Ta už asi nezmizí, dokud budu naživu.

Jan Murárik