Gabriela Havlůjová: Na Sibiř se určitě vrátím

Pracuje na kladenském magistrátu a potkáte ji všude tam, kde se píše československá či kladenská spolková i legionářská historie. Stopy legionářů ji letos v březnu zavedly až na dalekou Sibiř. Aby se na místa, kde se českoslovenští vojáci před sto lety pohybovali, dostala, běžela maraton přes zamrzlý Bajkal! Mezi 130 závodníky z celého světa byla i dnešní Tvář týdne, Gabriela Havlůjová.

Proč jste se poměrně krutého maratonu účastnila?
Vybrala jsem si právě tento ročník, protože se běžel ve stejných místech, kterými před sto lety českoslovenští legionáři procházeli při obsazování transsibiřské magistrály. Registrace na závod mě i s týdenním aklimatizačním pobytem vyšla na čtrnáct set euro. Záhy jsem zjistila, že to byla velmi dobrá investice. Šetřit na penězích a přijet například den před závodem, to by byl velmi nebezpečný hazard se zdravím. Cílem mé cesty nebylo dosažení nějakého dobrého času v rámci běhu, ale samotná cesta. Připomenutí si výročí naší republiky jinak, než jen položením květin u pomníku padlých. Když jsem stála uprostřed jezera, vzpomínala jsem na legionáře, kteří popisovali, jak duní led na jezeře Bajkal. Pro mě to byly velice emotivní chvíle.

Bylo na místě něco jinak, než jste předpokládala?
Ani ne. Věděla jsem, že není možné se předem připravit na tak kruté mrazy. Byla to moje druhá cesta na Sibiř a opět se mi potvrdilo, jak příjemní a přátelští lidé žijí v malých vesničkách na Sibiři. Bez vzájemné pomoci a přátelství by tam asi nepřežili.

Jak jste se na závod kvalifikovala?
Organizátoři jsou velice opatrní. V loňském roce tam zemřel mladý běžec na srdeční zástavu, a tak nastavili velice striktní podmínky účasti. Samotná nominace na závod není samozřejmostí. Ten, kdo nikdy neuběhl maraton za určitý čas, tenhle závod jen stěží poběží. Já jsem dostala výjimku. Uvedla jsem, že jsem se věnovala aerobiku, a tak mě zřejmě považovali za zkušenou sportovkyni. Jak jsem uvedla, neměla jsem za cíl doběhnout za nějaký skvělý čas, já chtěla skutečně jen absolvovat stejnou cestu jako naši legionáři. Mnoho lidí, když zjistili, že mé pohnutky jsou odlišné od ostatních, mě tam podporovalo, protože jim bylo jasné, že nejsem v tomhle sportovním odvětví profesionál.

Popište samotný závod...
Nejdříve jsme v rámci aklimatizace trénovali. Každé ráno v půl osmé byl ranní výběh a rozcvička, pak přednáška o přírodě, ekologii nebo o přípravě na běh. Běhali jsme tréninkově čtyři dny po deseti kilometrech, poté následoval samotný závod. Vybíhalo se v deset hodin dopoledne z Tanhoie. Cíl byl v Listvajce. Svítilo sluníčko a teploměr ukazoval mínus patnáct stupňů Celsia. Trasa měří z břehu na břeh 42 km, já jsem měla za cíl uběhnout polovinu maratonu, tedy skončit uprostřed jezera. Po deseti kilometrech byla občerstvovací stanice. Já dostala zmrzlý čaj, což jsem si zdůvodnila příliš pomalým během… Na čtrnáctém kilometru ke mně přijel záchranný vůz, ve kterém už sedělo několik běžců. Dozvěděla jsem se, že závod ukončili kvůli hurikánu, který se rychle blížil. Nejlepšího z nás vyzvedli na čtyřicátém kilometru. Organizátoři rozhodli, že medaili dostaneme všichni. Moc si toho vážím. Pro mě osobně je to úspěch. Chci se na Bajkal vrátit za dva roky s nadšenci pro historii a už teď vím, že využiji zázemí místních organizátorů, protože Bajkal má obrovskou sílu a je nutné myslet na bezpečí.

Musela jste překonávat krizi?
Kupodivu v rámci běhu to nebylo. Toho jsem se před odletem bála nejvíce. Na místě mě běh zmrzlou tajgou naplňoval. Byla jsem nadšená z toho, že se dobrovolně mohu pohybovat po Bajkale. Nakonec jsem měla jen dvě krizové chvíle. Utrpěla jsem omrzliny stehen druhého stupně a přechod z minus třiceti do vytopeného vlaku na teplotu téměř třicet nad nulou byl velice bolestivý. Naštěstí místní lidé jsou velice empatičtí. Ujala se mě starší paní, dostala jsem čaj a za chvíli mi bylo lépe. Přiznávám, že mi bylo trochu smutno, chyběla mi opora, u které bych si mohla pobrečet a politovat se. Podruhé jsem měla krizi, když jsem letěla do Jakutska s dělníky z místních dolů. Nebyl to příjemný zážitek, ale nakonec to dopadlo dobře.

Po skončení závodu jste v Rusku ještě několik dnů zůstala. Co všechno jste viděla?
Po závodě pro mě začala dobrodružnější část pobytu na Sibiři. Byla jsem se podívat na pomník generála Vojcechovského v jihosibiřském Tajšetu, procházela prostory bývalých gulagů, navštívila jsem divadlo v Irkutsku, viděla největší diamantový důl na světě ve městě Mirnyj a putování jsem zakončila v Jakutsku. Tam jsem zažila, jaké to je, když k sobě přimrzají řasy. Setkala jsem se s farářem katolické církve ze Slovenska, který na Dálném východě působí přes dvacet let. Snažila jsem se každý den vidět něco nového a hlavně najít prostor pro rozhovory s místními lidmi. To mě naplňovalo tak, že jsem nepřemýšlela nad tím, že večer opět nebudu moct usnout, protože mám omrzlá stehna. Několik nocí jsem spala ve vlaku na transsibiřské magistrále. Nějakou dobu jsem také přebývala u místních. Například v domácnosti učitele dějepisu z Tajšetu. Na Sibiři mně vyhovovalo zdejší stravování. Jedla jsem ryby na různé způsoby, boršč či rybí polévku. Nikdy nechyběl kopr, ten dávají snad do všeho. Jedla jsem jak v jurtě, tak v klasických restauracích. Při závodě jsme měli možnost navštívit saunu, vykoupat se v Bajkale a lyžovat. Využila jsem všech nabízených aktivit, protože jsem věděla, že odpočívat budu doma (usmívá se).

Bajkal je prý magický. Máte podobný pocit?
Jindřich Skácel, vnuk legionáře, mi napsal, že jeho děda měl pocit, že se na břehu Bajkalu znovu narodil. Mám podobný pocit. Nejde to moc dobře popsat, ale cítím, že moje srdce tam zůstává. Jsem tam šťastná, a zároveň vidím ten potenciál v historických nezpracovaných tématech. Určitě se tam vrátím. A jednou možná i zůstanu. Ale to je otázka budoucnosti…

Jan Murárik

havlmiluji