Ve dvaceti se dal na dráhu hokejového trenéra, nedá dopustit na svého otčíma Jindřicha Lidického a byl součástí party posledních kladenských mistrů juniorské extraligy z roku 2006. Petr Procházka (na focení si přinesl dres z mistrovské sezony) v současnosti trénuje u Rytířů malé hokejové naděje.

Co se vám okamžitě vybaví při vyslovení juniorský titul?
Krásný pocit. Dřív jsem si význam toho úspěchu tolik neuvědomoval, ale teď, když uplynulo deset let bez dalšího titulu, tak si ho vážím víc, než tenkrát.

Co váš tým v roce 2006 k titulu dovedlo?
Štěstí, že se v jedné sezoně sešlo několik ročníků výborných hráčů. Ať už to byli staří mazáci, pro které to byla poslední sezona, kterou mohli hrát za juniorku, nebo ti prostřední, anebo bažanti, kteří hráli střídavě za juniory a starší dorost. Z těch byl určitě nejvýraznější Jakub Voráček. K titulu nás dovedlo i to, že jsme táhli za jeden provaz jako parta, nikdo nehrál na svoje body, ale pro všechny. To je možná rozdíl mezi současnou generací mladých kluků a námi. Ti současní hledí spíše na ty individuální úspěchy. 

Kam se poté vaše kariéra ubírala?
Áčko o mě neprojevilo zájem, tak jsem na chvíli skončil v Berouně v první lize a pak v Litoměřicích. Tam se mi líbilo. Na lidi kolem litoměřického hokeje vzpomínám jen v tom nejlepším. S Litoměřicemi jsme postupovali z druhé do první ligy. V tom čase jsem si řekl, že se budu spíše než hráčské kariéře věnovat naplno trénování. Uvědomil jsem si, že hráčsky na extraligu nemám, a že bude lepší, když skončím. Trénování dětí mě naplňuje víc, než samotná hra. Dohrával jsem v Řisutech.

Nelitujete zpětně, že jste nehrál déle, že jste to nezkusil zlomit a dostat se na vyšší úroveň?
Vůbec svého rozhodnutí nelituju. 

Hrál jste levé křídlo v útoku s Hlusičkou a Valským. Jakou jste v něm měl roli?
Levaso, co musí bránit (směje se). Hluska vymýšlel a Valda napravo to zakončoval. Seděli jsme si dobře. Dělali jsme hodně bodů, Valda dokonce držel rekord v kanadském bodování. V té slavné sezoně jsme v mužstvu byli „bažanti“ a já to rozhodující finále doma s Třincem proseděl jako třináctý útočník. Ale když se podívám na sestavu nabitou hvězdami, tak už jenom to, že jsem mezi nimi mohl být, byl pro mě úspěch.

Pamatujete si před rozhodujícím zápasem na atmosféru v kabině a na stadionu?
Bylo znát, že si věříme, že víme o naší obrovské síle. Ať už v individualitách, tak právě v té jednolité partě. Každá naše lajna měla sílu dát gól. A vím, že nás hodně nabudila i atmosféra na stadionu. Bylo tam asi šestnáct stovek lidí, známí, kamarádi, rodiny, hráči. 

Kdo z vás byl už tehdy špičkový hráč vyčnívající nad všemi?
Jakub Voráček. To byl neskutečný tahoun na to, že byl mladší než my. Toho jsem měl a mám moc rád, jak po hráčské, tak po lidské stránce. Vyrůstal jsem s ním v hokejových oddílech a v dorostu jsme spolu hráli v lajně. Ovšem vynikající byli samozřejmě i Jirka Tlustý a Michael Frolík.

Proč z té vaší lajny nejdál došel Jakub Valský?
Protože si přidával, makal na sobě a dokázal se z Kadaně, kam odešel do dospělého hokeje, prokousat zpátky do Kladna a zůstat v extralize, z které se dostal do reprezentace.

Co vám utkvělo ve vzpomínkách z oslav titulu?
Že se ze stadionu, kde už jsme bouchali šampusy a kouřili doutníky, šlo do Stodoly a z ní do Bestu. V dresech a s medailemi. Počkejte (čuchá k dresu), tak už z něj ten alkohol a smrad z kouře konečně není cítit (směje se). 

Od malička žijete v rodině s otčímem, současným trenérem áčka, Jindřichem Lidickým. Radil vám, jak hrát?
Usměrňoval mě a já ho poslouchal i respektoval. Vždycky mi pomohl. V současnosti se hodně o trénování doma bavíme. Je pro mě vzor. Má v sobě lidskost a hráči tohle vycítí a jdou za ním. Těší mě, že o něm lidé mluví hezky.

Několik sezon pracujete s kladenskou hokejovou mládeží. Vidíte v ní nějaký větší talent?
Když se budu bavit o těch nejmladších, jsou mezi nimi kluci, kteří mají takzvaně našlápnuto.

Jan Murárik