Nikdo za posledních deset let neodehrál za kladenský hokej tolik sezon jako obránce David Růžička (28). Před deseti roky odstartoval svou kariéru mezi profesionály juniorským titulem.

Vzpomenete si z finálové série s Třincem na spoustu momentů, nebo vám po tak dlouhé době zážitky splývají s jinými zápasy?
Nevím ani, kolik to skončilo (směje se). Když se někdy podívám na plakát, který vzniknul ještě na ledě s medailemi, tak se usměju, jak dlouhé jsme měli vlasy a někteří i barevné. Podstatnější bylo, že jsme byli výborná parta, hráli jsme hokej pro radost, bez zbytečných stresů a zadarmo. Klapalo nám to celou sezonu a bylo by divné, kdyby ta sezoně neskončila, jak skončila. Ten tým byl z dnešního pohledu neuvěřitelný!

S kým v obraně jste sezonu odehrál?
Nevzpomenu si na někoho, s kým bych odehrál větší část sezony. Hodně se to točilo. Vím, že jsme měli silnější nebo velmi silný útok a obranu slabší.

Kolikátou sezonu v juniorech jste ten rok hrál?
Asi čtvrtou. Mám dva juniorské tituly a jeden s dorostem.

Jakou budoucnost jste si vysnil po tom druhém titulu?
Bylo před draftem do NHL a já si naivně myslel, že bych v druhém kole mohl uspět. To rozčarování, jaké jsem pak na draftu ve Vancouveru zažil, patří k mým nejtěžším v životě. V prognózách jsem měl číslo 47, ale dodnes nevím, co se stalo, že to nevyšlo. Navíc jsem v tu dobu udělal v hokeji svoji asi největší životní chybu. Měl jsem v Americe zůstat a hrát juniorskou soutěž. Ale doma jsem dodělával školu a nechtěl jsem ji odkládat. Ovšem potom jsem se nikam hokejově neposunul, protože se mi nepodařilo dostat se do áčka. A hrál jsem ještě juniorku, což mi zase uškodilo, protože kdybych hrál už za áčko, dostal bych se na mistrovství světa dvacítek. Naplno jsem se do prvního kladenského týmu dostal až ve třiadvaceti, což bylo dost dlouho po tom juniorském úspěchu.

Čím to podle vás bylo, že vás do áčka nezařadili dřív?
Tehdy byla doba, která přála starším hokejistům. Stavělo se spíš na nich než na mladých. Museli jste být extrémně dobří, aby vás vzali. Dneska je to naopak, staví se hodně na mladých. V tomhle směru bych na tom byl dneska líp. Odehrál jsem několik sezon v Berouně, kde to nebylo špatné. Měli jsme dobrou partu a mně to docela střílelo. A když jsem se konečně do áčka dostal, vydržel jsem v něm doteď.

Proto vás ani nepřekvapí, když vidíte, kolik vašich spoluhráčů z juniorky už se hokejem neživí?
Já si myslím, že jich pořád víc hraje profi hokej, než těch, které už neživí. Nebo je to napůl.

Stýkáte se?
Nestýkáme. Ale většina z nás je z Kladna, takže se vídáme.

Co od své kariéry očekáváte dál?
Ještě někdy bych si rád zahrál extraligu. 

Jan Murárik