Když před deseti roky fotbalový SK postoupil do první ligy, byl u toho s mužstvem na lavičce. Ne však jako hráč, nýbrž v roli asistenta trenéra. Stanislav Hejkal, současný asistent trenéra ve Spartě, zažil na tomto postu vzestup týmu i jeho pád.

Co se vám vybaví při vzpomínce na tuto událost?
Že jsme si to zasloužili! Byli jsme v té době už třetí sezonu v druhé lize a bylo načase jít výš. První sezonu jsme skončili myslím třetí, postupovala Mladá Boleslav a Drnovice, druhý rok jsme šlapali na paty Plzni a Jihlavě. No před tou třetí sezonou jsme vyhlásili útok na postup, což jsme v těch sezonách předtím neudělali. A od začátku do konce jsme za tímhle cílem šli.

Jak jste se dostal k roli asistenta trenéra?
Ani už pořádně nevím (směje se). Tenkrát, když se koupila druhá liga od Neratovic, vedení klubu zvažovalo, kdo bude tým trénovat. Jedna varianta byla Michal Bílek, další Miroslav Koubek a ještě tam byl někdo. Volba nakonec padla na Míru a ten si mě vzal jako asistenta. Já pod ním hrál za Kladno třetí ligu a divizi, než odešel do Plzně. V divizi jsem hrál už jako asistent. 

Když se podíváte na ty tři sezony v druhé lize, měli jste v té postupové nejsilnější tým?
V první jsme měli hodně silný mančaft. Například v něm hrál Honza Suchopárek. Druhou sezonu tak silný tým nebyl a třetí rok jsme opět byli velmi silní, a to i manažersky. Například v době postupu dozráli i kladenští hráči, Tomáš Marek, Michal Zachariáš, Venca Kalina. Rýsoval se do kvality Víťa Beneš, nechtěný hráč Sparty. 

Jaké pak byly čtyři sezony v první lize?
Rozdělil bych to na etapy. Příchodem Michala Krause a Tomáše Čuřína přišly do klubu tolik potřebné finance a nastolili řád. Všem v klubu chodila pravidelná gáže. Fotbal v SK byl najednou zase v rozkvětu. Tým posilovali mladí nadějní hráči. Z těch známých jmen současnosti nebo nedávné doby musím zmínit Bořka Dočkala, Marcela Gecova, Jakuba Radu i Lukáše Mageru a reprezentační jednadvacítka hrála v Kladně na zrekonstruovaném stadionu svá utkání. První sezonu se nám podařil přestupový bonbónek v podobě příchodu Pavla Drska. S ním hrála za SK novodobá obrana snů – Bartoš, Drsek, Beneš, Honza Procházka. Posléze se to, bohužel, zlomilo. Nevím, ani po tom nepátrám, proč byl odejit prezident Michal Kraus. Po něm to šlo v SK sestupnou cestou. Odešel Drsek, trenér Koubek, pak trenér Šilhavý a bylo cítit, že Kladno ve fotbale na poli politickém slábne. Nastaly ekonomické problémy. Hráči třeba půl roku nebrali peníze. 

Dalo se v roce 2010 sestupu do druhé ligy zabránit?
V tom se právě projevila to politické oslabení. Vedení klubu nebylo schopné zajistit konec podzimu a začátek jara, abychom sehráli utkání na domácí půdě. Stěhovali jsme se místo toho do azylu na Strahov. Hráli jsme domácí zápas se Spartou, na nás přišlo sto diváků z Kladna a šest tisíc sparťanů. Co to pak bylo za domácí prostředí? S Bohemians, s kterými jsme se tahali v sestupovém pásmu, se situace na Strahově opakovala. Opět jsme byli domácí a opět na soupeře přišly tisíce diváků… Opravdu domů jsme se dostali až koncem března v zápase s Olomoucí, od které jsme inkasovali podivné góly. O našem sestupu rozhodl zápas na Bohemce, kde jsme v předposledním kole museli vyhrát a my tam jen remizovali. Ale i kdybychom v Praze vyhráli, museli jsme pak doma porazit Liberec a sledovat další výsledky. Na druhou stranu, liga se v Kladně hrála čtyři roky, a bylo to moc krásný. Když tohle někomu dneska někde vyprávím, tak tomu ani nechce věřit. Věřím, že se jednou fotbal zvedne a bude stoupat. Není pro mě, jako pro Kladeňáka, vůbec příjemné pomyšlení, že SK by měl příští sezonu hrát derby s Hostouní…

Jan Murárik