Pro některé je koníček jejich práce, jiní si vedle ní koníčka pěstují. Volejbalový trenér extraligového Kladna a šéf haly BIOS Milan Fortuník (50) už roky hraje na kytaru a zpívá.

Kolik času věnujete kytaře, nebo muzicírování?
Velmi málo, ale o to víc mě to baví. Hlavně, když můžu hrát blues.

Kdy jste začal hrát?
Na střední škole v Praze, kam jsem v patnácti přišel jako vyjukané tele z venkova. Někteří spolužáci už na kytaru výborně hráli. Mě to chytlo taky, ale učil jsem se hrát sám a bylo to příšerný. Nezatěžoval jsem se notami, spíše jsem držel rytmus a k tomu zpíval. Tehdy jsem pochopil, že pro mé hraní je lepší, když mám k sobě skutečného muzikanta. 

Až v patnácti jste poznal, že máte hudební talent?
Nevím, jestli jsem to poznal, ale bavilo mě to až v těch patnácti (směje se). Naštěstí jsem od té doby vždycky ve svém okolí našel někoho, kdo mi s tím poradil. Shodou okolností byla mou první učitelkou volejbalistka, která chodila na kytaru. Přes všechny rady je však mé hraní amatérské.

První kytaru jste si tedy koupil na střední?
Ano, a po oslavě maturity jsem ji zapomněl na lavičce na Náměstí Míru… Další kytary už si schovávám. Ta první kytara stála stovky korun i s obalem, ty poslední desítky tisíc. S dvanástistrunkami mi radil i hudebník Zdeněk Merta. První jsem si pořídil před čtyřmi roky, tu současnou, celomasivní, pak nedávno.

Kde jste poprvé zahrál před skutečně početným publikem?
Hrával jsem na různých kempech, volejbalových akcích, kde se sešlo třeba sto lidí. Ale opravdu hodně jich bylo třeba v Semaforu, kde jsem hrál jako host bývalé volejbalistky a skvělé jazzové zpěvačky Evy Emingerové. 

Kde v současné době hrajete nejčastěji?
Na různých soukromých akcích, oslavách. Hraním na kytaru si ale nikdy vydělávat nebudu.

Jan Murárik