Luboš Maršoun: O volejbalu se v Kladně hodně mluví

Ze svých synů v Kladně vychoval slušné tenisty, byť sám kdysi vynikal ve volejbalu. Vynikající smečař, bývalý mistr republiky a československý reprezentant Luboš Maršoun (58) je naší Tváří týdne.

Pro naše čtenáře budete komentovat domácí extraligové zápasy kladenských volejbalistů. Je podle vás návrat vrcholového volejbalu do Kladna pro město přínosem?
Jednoznačně. Vzpomeňte si, co na ně v play off chodilo lidí. Byla plná hala a fantastická atmosféra. Při posledním získaném titulu jste se do haly ani nevešli. V hledišti se potkávali lidé ze všech sportů v Kladně. O volejbalu se v Kladně hodně mluví.

Vy jste se volejbalem živil téměř dvacet let. V sedmnácti jste už hrál za špičkový tým Rudé hvězdy Praha. Jak jste se do něj z Kladna dostal?
S bráchou jsme na základní škole dělali atletiku. Já snad dodnes držím žákovské rekordy na kilometr a patnáct set metrů. Vyhrával jsem celorepublikové závody. Táta nás dřel. Když jsme neběhali, tak jsme hráli tenis nebo volejbal. O prázdninách u babičky na Sázavě třeba několik hodin denně od pondělí do soboty. V neděli jsme dostali volno. Otužovat jsme se museli v řece. Táta nám dal ten nejlepší základ do sportu. Jsem mu za to vděčný a samozřejmě také naší mamince, která nám připravovala bezvadný domov. Přes školní rok jsme pokračovali vedle atletiky i s volejbalem. Brácha pak šel na vojnu hrát volejbal právě do Rudé hvězdy. Já jsem o dva roky mladší a jednou jsem šel do Hvězdy za ním, jestli by mě nevzali. 

To po vás sáhli hned?
Prakticky ano. Trenér mě nejdřív odmítnul, že nepotřebují, že jsem mladý, a že mě neznají. Ale prý když už jsem přišel, tak ať si jdu s nimi zatrénovat. No a po tréninku jsem jel domů vlakem s báglem na zádech. V něm jsem si vezl tenisky, tepláky, banány, pomeranče. Přes deset kilo toho bylo. Tak takhle jsem začal hrát vrcholový volejbal.

Bylo těžké se prosadit do prvního kádru?
Ve Hvězdě byli na každý post až čtyři hráči. Vojáci si z republiky stahovali na vojnu to nejlepší. Ještě ten rok jsem byl v juniorské reprezentaci. Na vojně jsem putoval chvíli mezi áčkem a béčkem. Staří hráči nás místo sebe pochopitelně pouštět nechtěli, tak nás například při fotbale pěkně mastili. Dostat se do áčka byl docela boj. 

Ale nakonec jste se v áčku Hvězdy usadil napevno. Kolik jste s ním získal mistrovských titulů?
To opravdu nevím. Vždyť je to jedno (směje se). Já tím nežiju, to je za mnou. 

V jednom z nejlepších klubů té doby jste měl rozehranou skvělou kariéru. Proč jste z Rudé hvězdy ve třiaosmdesátém předčasně odešel?
V té době už jsem chodil s mojí manželkou a měli jsme se brát. Ale v klubu mně řekli, buď ona, nebo Rudá hvězda. Že se to prý nehodí, aby jejich hráč měl manželku z rodiny emigranta, navíc jejího tátu vyloučili z komunistické strany, do které já odmítal vstoupit. Tak jsem se sebral a odešel jsem hrát do Českých Budějovic. Tam s tím, koho si beru, problém neměli. 

Odchodem jste se možná připravil o největší úspěch československé reprezentace, která získala na mistrovství Evropy 1985 stříbrné medaile…
To se nedá nic dělat. Stejně jsem v té době byl zraněný a po operaci kolene. Přestupu do Českých Budějovic nelituju. Moc se nám tam líbilo. Koupili mě, když jsem chodil o berlích. Vážili si mě tam, měl jsem se dobře. Největší šanci podívat se do reprezentace jsem měl v osmdesátém roce. Tehdy jsem se dostal do poslední fáze výběru pro mužstvo na olympiádu v Moskvě. Byl jsem nakonec mezi dvěma posledními, které nevzali. 

Dalo se za minulého režimu volejbalem uživit?
Museli jsme chodit do práce na čtyři hodiny. Jelikož mám hutní průmyslovku, tak mě nejdřív dali jako technika do sléváren ve Škodovce, po nějaké době jsem si sehnal lepší místo na Krajské správě tělovýchovných a rekreačních zařízení. Tam jsem byl hodně v přírodě (usmívá se). Vydělával jsem asi dva a půl tisíce čistého plus několik stovek prémií za volejbal. Časem jsem si k tomu přibral pojišťovnictví a u něj jsem vydržel prakticky donedávna. Než jsme si v Kročehlavech s manželkou otevřeli rodinný penzion, který stále zdárně provozujeme.

Minulou Tvář týdne Luďka Maulise zajímá, jestli jste na zápasy jezdili mikrobusem, nebo autobusem?
Jezdili jsme autobusy. Měli jsme i za minulého režimu své karosy (směje se). Autobusy jsme potřebovali, protože do mikrobusu by se fanynky, které s námi jezdily, nevešly…

Po revoluci v osmdesátém devátém se nejen vrcholoví sportovci vypravili vydělávat na Západ. Šel jste také za lepším?
Šel, ale ještě před revolucí. V osmdesátém devátém jsem odešel hrát do Belgie. Tam jsem hrál i trénoval pět let. Přitom jsem taky chodil ještě vydělávat do práce. Tam jsem se v garážích vlastně vyučil automechanikem. Po návratu jsem skončil v Táboře, kde máme chatu. S Táborem jsme postupně došli z kraje až do první ligy. Tím jsem u volejbalu skončil. Mezitím jsem už v Belgii trénoval staršího syna Lukáše tenis a mladší Marek chodil na kurty s námi. 

Proč zrovna tenis, když jste měl za sebou úspěšnou volejbalovou kariéru?
Mně na kolektivním sportu vadilo, že se chodí kolektivně pít… Jednu dobu jsem nezapadl do kolektivu, protože jsem místo alkoholu pil mlíko (směje se). Radši jsem kluky dal na individuální sport. Lukáš byl jako děcko první ve své věkové kategorii v belgickém žebříčku a Marek v Čechách. 

Kde jste vzal tenisové vzdělání?
Koukal jsem a zapisoval si, jak to dělají ostatní špičkoví trenéři. V Evropě i v Americe. Snad jsem kluky naučil více dobrého, než že bych je zkazil. Lukáš v šestnácti letech třeba s Nadalem hrál vyrovnaný zápas a Andyho Murraye porazil. Martina Hingisová si ho vzala jako sparinga, než odjela na svou poslední olympiádu. Bohužel, nevydrželo mu zdraví. Marek se tenisu tak intenzivně nevěnoval, ale taky hrál velmi dobře. V současné době mají tenisovou akademii v Německu, Lukáš hraje první ligu za kladenský Slovan a Marek v Kladně trénuje. 

Vy už nesportujete?
Prožívám tak trochu syndrom sportovního vyhoření. Jdu si zaplavat, do sauny, jezdím na kole. Tenis ani volejbal nehraju, i když za mnou chodí, abych tenis zase trénoval. Šel bych do toho, jen kdybych viděl, že to dítě má opravdu talent a chce makat. Já chci vidět výsledky! Jeden by v Kladně možná byl, ale toho vede náš Marek. Přemýšlel jsem, že bych se jako trenér věnoval volejbalu, ale po těch letech, co u něj nejsem, nevím, jestli bych měl komu co dát, jestli bych byl přínosem. 

Ovšem v hledišti jste v minulé volejbalové sezoně nechyběl. Jezdil jste za Kladnem na čtvrtfinále do Karlových Varů. Jak se vám hra kladenského týmu líbila?
Jako nováček extraligy a s tou sestavou, co měli, dokázali zázrak. V tom čtvrtfinále mě hodně překvapili. Zpočátku jsem nemohl přijít na chuť nahrávači van Haarlemovi, ale pak se rozehrál ke skvělým výkonům a jako bývalému smečaři se mi líbili jak Křesťan, tak Bouza. Křesťanovi, když mu to jde a je na vlně, tak je nechytatelný. To je super hráč a je dobře, že si ho Kladno pojistilo smlouvou. Těším se, až teď uvidím v akci nově složený tým. Podle jmen by měl být kvalitnější než loni. Jde jen o to, jak stmelí partu. Prý skončil Borek Fokt. Obávám se, že to je pro tým velká ztráta. 

Koho vyberete jako příští Tvář týdne, komu pošlete otázku?
Zeptám se svého kamaráda a muzikanta z kladenské skupiny Anopheles Milana Vlčka, jestli se v tenise už naučil druhý servis, když má tak dobře vypletenou raketu (směje se)? 

Jan Murárik

S manželkou se starají o svůj penzion v Kročehlavech

Marek, Luboš a Lukáš Maršounové, otec a synové