Letos v únoru vzal na sebe provoz populárního kladenského hostince Na Amálce. Filip Bodnár (24) od té doby zažil nejhorší noční můru všech hostinských. Musel stejně jako ostatní jeho kolegové několikrát za sebou povinně zavřít… Po vyhlášení třetí vlny vládních restrikcí vůči pohostinství, nechal na vzdory vládě Amálku na den otevřenou.

Minulý pátek, v den, kdy musela všechna restaurační zařízení mít opět zavřeno, jste měl Amálku otevřenu pro hosty od rána do večera. Proč jste se k tomu rozhodl?
Přidal jsem se k celostátní výzvě portálu CHCÍPL PES s podtitulem Nejde už jen o naše podnikání, jde o přežití. Do výzvy se zapojily stovky hospod. V téhle vlně zavírání prakticky ve větším množství nefunguje jen cestovní ruch, hospody a fitka. To je přeci nesmysl. V restauracích se nakazí minimum lidí.

Navštívili vás v pátek policisté?
Nikdo nepřišel. Začali k nám chodit, až když se o tom druhý den veřejně psalo a mluvilo. Ale ani jednou nepřišli kvůli tomu, že jsme měli otevřeno. Kontrolovali, jestli se v domě nepohybují osoby, které páchají trestnou činnost… O porušování nějakých opatření nepadlo ani slovo.

Dodržovali hosté hygienická opatření?
Stoly byly od sebe dva metry, u každého seděli maximálně čtyři hosté a všichni měli roušky. V osm večer jsme zavírali.

Chystáte další protestní otevíračku?
Záleží na výzvách, které se objeví na CHCíPL PES.

Amálku jste měl letos v plném provozu jen chvíli. Je to hospoda, která nejvíc vydělává, když hrají doma Rytíři. Ti si před publikem příliš nezahráli. Jak je možné, že jste zatím všechno přežil?
(trpce se směje) Přežívám to s podporou rodiny a díky své práci ve finančním sektoru, kterou při Amálce dělám. V tuto chvíli se Amálce věnuji jen pro to, že ji mám rád. Budu ji držet, dokud mi nedojde trpělivost nebo finance.

Co z toho máte delší?
To uvidíme (usmívá se).

Jan Murárik