Sportující dvojičky: Čurdové si věří v pinčesu a v tenise

Patří ke známým kladenským dvojicím, které můžete potkat na různých, nejen kladenských, sportovištích. Pojí je přátelství, rodinné pouto či partnerský svazek. Některé z nich tvoří buď „neporazitelnou“ dvojičku, nebo jsou součást týmu, s kterým mají soupeři těžkou práci. Nejvíce sportovních roků spolu prožili v kladenském SK. Otec Martin Čurda (52), známý fotbalový trenér, a jeho syn Jan (28) nyní patří ke stavebním kamenům Hostouně, které pomohli společně s celým týmem do divize. 

Kolik let jste fotbalově propojení?
Martin: Zhruba polovinu Honzova života. Čtrnáct let. Kromě společného působení v Hostouni, nyní divizní, jsme spolu prožili nejvýše sedm kol v třetí lize, v ČFL.
Jan: V dospělosti míň, samozřejmě. To jsem hrával pod jinými trenéry, až v Hostouni jsme se opět spojili. Největší vliv ve fotbale na mě táta měl do mých asi šestnácti.

Jaká byla vzájemná fotbalová symbióza?
Martin: Vzpomínám si, že jsme neustále diskutovali. Přiznávám, že kdybych měl v určité době současné fotbalové poznatky a zkušenosti, choval bych se mírněji.
Jan: Někdy jsem tátův vliv v týmu odnášel víc, než ostatní. Občas jsem chtěl s fotbalem skončit (směje se). Ale s odstupem času vidím, že mi jeho působení dalo hodně dobrého.

Takže máte za sebou bouřlivé období?
Jan: Říkal jsem, co si o hře myslím, což nebývalo tátovi po chuti. 
Martin: Manželka doma už podle našeho způsobu sezení u stolu poznala, že je ostřejší fotbalová diskuze mezi námi na spadnutí. Jednou jsem s ním o přestávce zápasu takzvaně vytřel kabinu. 

Pomohlo Honzovi fotbalově, když jste se odloučili?
Martin: Mrzí mě, že jsem ho nestačil naučit líp řešit situace jeden na jednoho. 
Jan: Mně nepomohlo ani tak vzájemné fotbalové odloučení, jako to, že jsem začal hrát se staršími. Fotbal se svým způsobem stále učím. Táta mi ale z jeho základů dal téměř sto procent. 

Hráli jste spolu někdy soutěžní zápas?
Jan: Možná futsal za Kladno, ale ani už nevím, jestli jsme se potkali přitom na hřišti. Bylo to v době, kdy jsem byl hodně mladý a nakoukl jsem do kabiny Ebárny. Pamatuju se, že jsem Jirkovi Veselýmu vykal…
Martin: Registrovaný sport asi ne. Přeci jen mezi námi je čtyřiadvacet let rozdíl. 

Byli byste v nějakém sportu dobří jako dvojice?
Jan: My hráli akorát proti sobě a táta mě nikdy neporazil. Ovšem sportovní nadání mám po něm, takže bychom nebyli nejslabší dvojicí na nějakém turnaji.
Martin: I když jsme spolu nehráli, podle mého názoru bychom nebyli úplně marní třeba v ping pongu nebo v tenise. V tom pinčesu bychom byli lepší než v tenise, ve kterém bychom nestačili asi jen na dvojice typu Petrů Tatíčků (směje se). Slušně bychom zvládli i Adventure golf. 

Čeho si jeden na druhém ve sportu nejvíc vážíte?
Jan: I když to někdy s tátou bylo hodně kruté, vždycky to bylo pro mé dobro.
Martin: Že fotbalu dával víc, než musel. Dostal se do dorostenecké extraligy, trénoval s ligovým mužstvem. 

Jan Murárik