Bářiny "Liškoviny". Náš život s přístroji

Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

Náš život s přístroji

„Tobě to k tý ruce přiroste!“ Tak přesně tuhle připomínku slýchám vždy, když sedím doma na gauči s telefonem v ruce, tabletem v klíně a notebookem vedle sebe. Ale je to v dnešní době něco divného? Stačí se podívat, jak se celý svět stává závislý na přístrojích. A co víc, bude to stále horší.

Dodnes mám v hlavě zážitek z Jižní Koreji, takové země budoucnosti. Místní obyvatelé se chodí koupat do bazénu s průhledným pytlíčkem na krku, do kterého si dávají telefony a během plavání hrají hry, píší esemesky, fotí se pod vodou, telefonují pod vodou a vůbec všechno, co běžní lidé dělají doma v obývacím pokoji. Počkejme ale pár let a budeme stejní. Člověk si totiž velice snadno zvyká na všechno, co mu dokáže usnadnit život. Proč bychom chodili do knihoven, když stačí požádat o pomoc strýčka Googla. Proč vozit v autě mapu, když si můžete zapnout navigaci. Proč sednout na kolo a dojet něco říct kamarádovi, když si můžete vzít telefon a napsat mu to. Se smajlíkem jako bonusem. Otázkou však je, jestli tyhle drobné výpomoci nejsou pro člověka vlastně špatné. Zvykáme si používat stále méně vlastní mozek. Neřídíme se intuicí, ale tím co je napsáno na internetu. Ztrácíme fantazii. 

Úplně nejhůř jsou na tom však současné děti. Sice umí používat tablety dřív, než se naučí v první třídě abecedu, ale řekněte jim, aby vám něco vyprávěly. Aby vymyslely vlastní pohádku. To na vás budou zírat se zděšením v očích a nakonec se stejně otočí a zapnou si nějakou herní konzoli. Jednou bude celý svět plný geniálních ajťáků, ale budou nám chybět malíři, zedníci, spisovatelé, herci, švadleny a zahradníci. Například.

 A vůbec, co když se nás jednou vnoučata zeptají, kdo to byl pekař? Protože s kváskem nebude pracovat člověk, ale další z geniálních přístrojů. Nebudeme se pak cítit zbyteční? Nevyužití? Budeme mít pro co žít, když za nás budou žít roboti?