Bářiny "Liškoviny". Proč muži nepláčou?

Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Proč muži nepláčou?

Nikdy jsem neviděla otce brečet. Dokonce ani tehdy, když se mu narodil první a jediný syn, když mu umřela babička, když jsme spolu tancovali na maturitním plese, když řekl bratr prvně slovo „táta“, když jsem dostávala diplom, zkrátka nikdy. A myslím, že jsem si stoprocentně jistá, kdy řeknu, že jsem ani nespatřila, aby se mu leskly oči…

Kdybych se zeptala proč, řekl by mi, že „správnej chlap“ prostě nebrečí. A máma by nejspíš pronesla něco o cynismu. Jenže kde se vzal tenhle model bezemočních mužů? Proč je pláč tak hrozný projev slabosti? Všechno je to o tom, jak jsme začali muže vnímat. A především pak, jak začali vnímat muži sami sebe. 

Když na chvíli zapomeneme na Darwina, byl na počátku všeho muž jménem Adam. Ten žil se svou družkou uprostřed Ráje a prakticky nic neřešil. Zato jeho milovaná Eva toho řešila hodně. A tak se jednoho dne museli oba z Ráje vystěhovat. A zatímco Eva si vyčítala, že byla slabá a nechala se ovládnout svými emocemi, Adam zůstal stále stejně vyrovnaný. Jen se oblékl a žil svůj život dál v dalších a dalších generacích, ve všech možných podobách. A ačkoli uběhla spoustu let, stále si pamatoval na svou první ženu a na to, jak slabě a křehce vypadala, když odcházela nahá z Ráje. A především pak nemohl zapomenout, co všechny ty emoce, které v sobě odjakživa měla, způsobily. A přesně tak mu vznikla v hlavě rovnice, že ženy jsou cit a cit je slabost, kterou si muž nesmí dovolit.

A tenhle „Adamův syndrom“ neustále přetrvává. Emoce jsou stále chápany jako hlavní symbol ženství a především pak jako hlavní důvod toho, proč jsou ženy slabším pohlavím. Slabost zde totiž nepramení z fyzické síly, ale z ženské emoční nerovnováhy. A právě proto je pláč chápan jako ryze ženská emoce. Něco podřadného, co si silný a vyrovnaný muž nemůže dovolit. A tuhle nesmyslnou věc vštěpují otcové svým malým synům, když brečí, protože ztratili hračku, nebo že je bolí bříško.

Jako žena musím s veškerou upřímností říct, že to obdivuju. Umět totiž ovládat své city musí být šíleně těžké. Tím spíš u mužů, ve kterých dřímá hromada emocí, ale stále žijí ve světě zarputilého testosteronu. Proto bych chtěla za všechny Evy všem Adamům světa říct jednu věc. Ne každá emoce je projevem slabosti a nezaujatost není vždy znamením síly. Rozumíte?