Přemysl Povondra: Nejhezčí krajina je ženské tělo

Přes půl století učí kladenské děti kreslit i malovat. Jeho umění obdivují například v zahraničí, jeho Kladenské veverky se zúčastňují tisíce dětí školou povinných po celém Česku. Tváří týdne je výtvarník Přemysl Povondra (73).

Výtvarné schopnosti předáváte už několika generacím nejmenších dětí. Kde to před těmi více než padesáti roky začalo?
S výtvarným kroužkem jsem začal v Domě pionýrů, který se přejmenoval na Labyrint. S přejmenováním zmizely takřka všechny kroniky našeho kroužku. Historie se prostě zametla, i když v tom domě svého času působili třeba i skauti… Kroužek jsem pak přestěhoval do Švermova, poté na sedmičku, trojku a naposled na zdrávku.

Jako pedagog jste na zdrávce učil výtvarnou výchovu a prý jste dal někomu nedostatečnou. Copak někdo kreslí na pětku?
Pětku u mě můžete dostat jenom tehdy, když nekreslíte vůbec. Nedostatečnou jsem dal za neodevzdanou práci.

K čemu je výtvarná výchova ve zdravotní škole?
Je to velmi praktický obor, protože sestry jdou po škole například na dětská oddělení nebo do kojeňáků a tam tráví s dětmi více času než jejich rodiče. Tudíž nějaké výtvarné vzdělání uplatní.

Proč jste vystudoval „peďárnu“, když máte schopnosti zaujmout svět jako výtvarník?
Z kladenských výtvarníků jsem nebyl sám, kdo šel na pedagogickou fakultu. Z umělecké akademie nás vytlačili mladí umělci, co dělali umění pro umění…

Neříkali to samé taky o vaší skupině na fakultě staří výtvarníci?
To nevím, já je nikdy neposlouchal (směje se). Měl jsem ale štěstí na profesory, mezi kterými byl například Cyril Bouda.

Pocházíte od Brna, jak jste se ocitnul v Kladně?
Rodiče se přestěhovali na začátku padesátých let do Prahy a pracovali tam v Krátkém filmu. Po nějaké době musela inteligence do průmyslu, tak se tatínek ocitnul v Kladně…

Co byl váš první obrázek, na který si vzpomínáte?
Maminka mi vyprávěla, že jsem musel kreslit, i když jsem seděl na nočníku (směje se). Na ty první si nepamatuji, protože jich bylo hodně a maminka mě prý chválila za všechny.

Je něco za těch sedmdesát let vaší tvorby, na co se podíváte a řeknete si - jo, to je pořád dobrý?
Jsem k sobě kritický a většinou bych to dneska dělal jinak. Co bych asi dělal stejně, byly obrázky, které jsem jako malý kluk vyřezával žiletkou podle čínského vzoru do barevných papírů. Ty, co se zachovaly, jsou podle mne pořád dobrý.

Čím děláte v současnosti nejradši?
Akrylem. Olej totiž strašně smrdí. To by pak náš byt byl cítit jak u Válovek až na ulici (směje se). Obrázky, co mám na stěnách, jsou dělané akrylem.

Na stěnách vám visí ženská těla, respektive jejich křivky. Vaši přátelé kumštýři o vás tvrdí, že víte, kde je ženské tělo nejjemnější. Tak tedy kde?
Všude. Já ve skutečnosti vystavuji jenom krajiny. Vždyť nejkrásnější krajina je ženské tělo.

Ovšem výtvarnou současnost věnujete spíše dětem. Blíží se vyhlášení vítězů dalšího ročníku Kladenské veverky. Jak si zaslaná dílka stojí?
Hrabu se v tom od prosince a stále vybírám ta nejlepší. Přišlo nám přes čtyři tisíce prací. Devatenáctého února předáváme ceny. Bude jich takřka sto čtyřicet. Nechci oceňovat tři nejlepší, ale co nejvíc dětí, aby měly pocit, že si jich někdo všimnul, že to nemalovaly nadarmo.

Předchozí Tváři týdne, řediteli AVESu Petru Starému, se líbí dětské knihy s vašimi ilustracemi. Naposled Příhody z přírody. A ptá se vás, kolik podobných v současnosti chystáte?
Jednu a bude se jmenovat V křesle o řemesle. Jinak dělám dětské omalovánky pro různá města v Čechách a svůj čas ještě dělím mezi výtvarný kroužek, ilustrace a Kladenskou veverku.

Vyberete příští Tvář týdne?
Zeptám se ředitele Sládečkova muzea Zdeňka Kuchyňky, jestli na nás nezanevře po Kladenské veverce, když tam bude hodinu a půl číst jména dětí (směje se).

Jan Murárik

povondrablizise