Tokijský deníček Vítka Hlaváče (5): Z Kochi do Sappora

Opět měníme působiště. Po pouhých třech nocích opouštíme aklimatizační bydliště v Kochi a přesouváme se do odloučené „olympijské vesnice“ v Sapporu. Tam přesně za týden závodíme.

Už v půl osmé ráno jsme odjížděli přistaveným autobusem na kochijské letiště. Rozlučková delegace byla veliká. Skoro jako kdyby byla povinná. Za těch pár dní jsem pochopil, že Japonci takové věci dělají sami od sebe a rádi. A starali se o nás opravdu krásně. 
Z Kochi do Sappora přímý let není, přestupujeme tedy opět v Tokiu. Letí s námi celá parta rychlostní kanoistiky, která se přesouvala rovněž z kempu na své olympijské působiště - do vesnice v Tokiu. První let trvá lehce přes hodinu, druhý o trochu déle, asi hodinu a půl. Brzy odpoledne stojíme na místním letišti, kde jsou přísnější opatření než jaká panovala v Kochi. Když nás před odjezdem chtělo jít sedm na toaletu, celých třináct Japonců kolem naší skupiny vytvořilo perimetr a vyrazili s námi k záchodkům, odkud samozřejmě vypakovali kohokoliv jiného. I poté nás pouštěli po jednom na záchod pro invalidy, prostě operace na půl hodiny. 
Přes tato opatření jsme nakonec zdárně dorazili do hotelu Prince, který leží v samotném centru Sappora. Jde o 25 pater vysokou válcovou budovu, ve které jsou pokoje umístěné po celém obvodu. Jsou značně stísněné, navíc už nebydlíme po jednom, ale po dvou. Tak vypadá naše malá maratonsko-chodecká olympijská vesnice. Odhadem zde najde zázemí asi 600 sportovců a členů doprovodu. Jsme tu mezi prvními, dům je téměř prázdný. Ostatní skupiny dorazí postupně následující dny. Vlastně se tu vše ještě chystá a oficiálně vše začne fungovat až od zítřejšího rána. 
To se ukazuje jako malá komplikace pro odpolední trénink, který prostě nemáme kde jít. Tréninkový stadion je zajištěný až od zítra. Kruhový tvar hotelu nám ihned vnuknul řešení - můžeme běhat dokola po chodbě, která měří cca 80 metrů. S Lukášem jsme se shodli na výzvě. V každém obytném patře oběhneme 6 kol, budeme takhle postupovat po patrech odspodu až na vrchol hotelu. Obytných pater bylo 16, dohromady tak ve ztížených podmínkách zvládáme skoro osmikilometrový klus za 45 minut, včetně přejezdů mezi patry. Jak teď vzpomínáme na „pouhý“ kilometrový asfaltový okruh v Kochi. 
Od zítřka snad bude možné trénovat v normálním režimu, abychom se ve zbývajících sedmi dnech maximálně připravili na závod. Ale i v náročném dni jsme se dočkali malých radostí, a to dárečků, které nám sem poslal z vesnice Olympijský tým. Zítra se díky tomu můžeme protahovat na nové karimatce, k regeneraci použít nový válec a míček, zahrát si prší s olympijskou karetní sadou a pár dalších věcí Díky! Jsme #JedenTým.

Vítek Hlaváč