Tokijský deníček Vítka Hlaváče (5 a 6): Denní rutiny posledního týdne před závodem

Naše odloučená olympijská vesnice ožívá! Během posledních dvou dnů se hotel začal plnit dalšími reprezentanty ze všech možných koutů světa.

Na našem 19. patře se sešla blízká společnost, bydlí tu s námi Poláci a také bratia Slováci. I v obrovské jídelně nejsme najednou sami. Třetí den v Sapporu už probíhá zaběhlým způsobem. Vstáváme v 6 hodin ráno, ale plánujeme budíček posunout ještě o kousek dřív. Náš závod na 50 km chůze totiž odstartuje už v 5:30 místního času, takže chceme být zvyklí na brzké vstávání.
Dny po přesunu z Kochi byly tréninkově volnější, trénink se skládal jen z volné chůze, nebo klusu. Zato jsme se alespoň na trénink konečně dostali mimo hotel. Japonci pro nás připravili olympijský tréninkový stadion, který je vzdálen asi 20 minut jízdy autobusem. Olympijský je doslova, jde totiž o otevřený rychlobruslařský stadion, který zároveň sloužil jako zahajovací při zimních olympijských hrách 1972. Bohužel do dnešních dnů zůstal prakticky ve stejné podobě, nicméně pro trénink je vyhovující.
Uvnitř stadionu se nachází poněkud nestandardní betonový okruh, který ale stejně jako atletický ovál měří 400m na obvodu. K tomu navíc máme k dispozici téměř kilometrový asfaltový chodník, který obkružuje stadion z vnějšku. Trochu nás mrzí, že i tento okruh musí být v podstatě hermeticky uzavřený a nemůžeme tak trénovat v přilehlém parku. I zde jsou v protiepidemických opatřeních velice striktní, a tak nám nezbývá, než se smířit s podmínkami, které máme. 
Zbylý denní program pravidelně rozděluje čas na jídlo, na které se přesouváme do vedlejší budovy. Jsou zde, mimo jiné, dvě veliké jídelní haly, ve kterých jsou v patřičných rozestupech stoly pro dvě osoby. Na výběr bývá několik druhů masa, ryby, těstoviny, ovoce a zelenina. Ve většině případů jde jen o tepelně zpracované potraviny, které nejsou solené nebo kořeněné. Někteří sportovci to preferují, a tak nám ostatním nezbývá, než dochucení dohánět až na talíři pomocí variace omáček a koření z plastových pytlíků. Alespoň výběr je široký. 
Čas mezi tréninky trávíme namačkaní na malém pokoji, kde se snažíme maximálně relaxovat. Pravidelně navštěvujeme fyzioterapeuta Honzu Vocáska, který je součástí naší malé výpravy. Hodně nám pomáhá dostat tělo do správné pohody po absolvovaných cestách a trénincích.
S příjezdem dalších sportovců jsme také přišli na novou zálibu, a totiž sbírání olympijských odznáčků. Každý národní tým svým sportovcům před zahájením her věnuje spolu s další výbavou řadu vlastních národních odznáčků, které si sportovci mezi sebou mohou vyměňovat a sbírat. Po olympiádě tak mají jedinečné vzpomínky nejen na své sportovní výkony, ale také na nové přátele z celého světa, se kterými se zde setkali. Vlastní malou kolekci odznáčků vydává i mezinárodní olympijský výbor, některé odznáčky je možné si koupit v olympijském obchodě, jiné je možné vysoutěžit. I my jsme tak získali sadu šesti odznaků ve stylové krabičce, kterou hodláme rozšířit o odznáčky dalších zemí. 
Krásné na tom je, že i tak malé věci dokážou prolomit ledy mezi sportovci. Koneckonců, je to jedním ze základních olympijských principů: Sport má spojovat a navozovat nová přátelství. Nejlépe to ilustruje odznáček s olympijskými kruhy, nad kterým je nápis FRIENDSHIP.

Vítek Hlaváč