Jana Zenáhlíková: Neměl by chybět soul

Patří k výrazným postavám kladenské divadelní scény. Kromě činoherních rolí za ní do různých divadel chodí i obdivovatelé jejího krásného zpěvu. Herečka a zpěvačka Jana Zenáhlíková (40) zítra pěvecky doprovodí světového klavíristu Davida Symeho. Koncert se uskuteční na pódiu Městského divadla Kladno od půl osmé večer.

Co jste si o Davidovi zjistila?
Zhlédla jsem na internetu některé jeho koncerty, zjistila jsem co a jak hraje. Je to všestranný umělec. Tři uplynulé týdny jsem řešila, jaké písničky ze svého širokého rozsahu i repertoáru, abychom diváky pobavili, zařadím. Nechte se překvapit. Neměl by chybět soul, který se mně hodně líbí, který miluji.

Jak jste se k vystoupení s ním dostala?
Byla jsem oslovena kladenským magistrátem, který pomáhá koncert organizovat. Vybral mě pan primátor, velký fanoušek našeho divadla.

Koncertujete často?
Zpívám ráda (směje se). Přes dvacet let jsem byla na volné noze a v muzice jsem přičichla k různým směrům. Zpívala jsem s malou jazzovou partou, s Big Bandem Felixe Slováčka, či bez kapely s pěti kolegy swingovky. Mě baví hudba obecně. Zažívám až orgastické stavy, když jsem ve sboru, kde to ladí, krásně zní a má to barvu (usmívá se). Při zpěvu se snažím spíše do něj pronikat, než exhibovat.

Máte připravený přídavek?
Ten bude spíše na mistrovi, je to jeho koncert.

Diváci hlavní kladenské scény vás nově můžou spatřit v poslední uvedené hře Brouk v hlavě. Na co byste v něm diváka pozvala?
Nejen v Broukovi, ale i ve všech ostatních našich celosouborovkách je patrné, jak dobře jsme se v Kladně za ty dva roky od otevření divadla společně sehráli. Mám pocit, že jsme srostli. V Broukovi je famózní Jiří Š. Hájek, který má dvojroli. Pro mě je Brouk o dveřích, dopisech a omylech.

Pokud je mi známo, dámské publikum v Kladně neobdivuje jen váš zpěv či herecké nadání, ale také štíhlou postavu. Co kvůli štíhlému pasu podstupujete?
(směje se) To, jak vypadám, vůbec neovlivňuji. Moje tělo si žije svým vlastním životem. Ono se ve svých etapách samo rozhodně, jakou bude mít formu, a tu si nějaký čas drží. Například od konzervatoře, tedy od mých čtrnácti let, na mě pokřikovali, že jsem tlustá. V osmnácti, když jsem účinkovala v muzikálu Dracula, tak režisér Bednárik na mě křičel, že se v mém případě na scéně pohnul Mount Everest... A čím víc jsem svoji postavu řešila, tím míň jsem s ní něco dokázala udělat. Pětkrát týdně jsem třeba chodila na čtyři hodiny do posilovny a bylo mi to úplně k prdu. No, a v poslední době se moje tělo rozhodlo, že budu působit na lidi štíhle. Věřte, že jím kdy chci a co chci. Myslím, že je to jenom v hlavě. Jakmile jsem přestala řešit, kde mi co vyrostlo za špek, když jsem něco snědla, tak se to přestalo dít. Hodně se v tomhle směru u mě změnilo, když jsem nastoupila do kladenského divadla a začala jsem být šťastná.

Prozradíte, kolik měříte a vážíte?
Měřím 180 centimetrů a vážím asi 65 kilogramů.

Jan Murárik

Foto: Tomáš Glasberger

janaje