Jako vejce vejci. David a Petr dělají stejné pohyby

V našem novém seriálu představujeme dvojčata z Kladenska v širším spektru věkových kategorií. Začínáme Davidem (zleva) a Petrem Háchovými (39), fotografy florbalových Kanonýrů.

Jak se na to, že jste si velmi podobní, díváte v současnosti, ve svém věku?
David: Když se teď na bráchu dívám, tak si nepřipadám podobný (směje se). Mně přijde, že jsme hodně rozdílní.
Petr: Ale chápu, že veřejnost nás vidí tak, že jsme stejní.

Stávalo se často, že jste jeden vyřizoval něco za druhého jeho jménem?
David: Ne. Mám odjakživa pocit, že nás musejí od sebe zákonitě rozeznat. I kvůli tomu nás nenapadlo, že bychom třeba ve škole jednali jménem toho druhého, vydávali se za bráchu.
Petr: Až do páté třídy jsme chodili každý do jiné třídy… Asi nám to rodiče takhle zařídili, abychom na sobě nebyli závislí.

Jste v současné době v některých momentech zrcadlem toho druhého?
David: To si nemyslím.
Petr: Občas uděláme stejné pohyby.

Že byste na sebe byli napojeni telepaticky?
Petr: Všiml jsem si, když si například chci poposednout, tak brácha to udělá taky ve stejný okamžik. Nebo jsem se poškrábal na tváři a David ve stejný okamžik udělal totéž…
David: Bavíme se spolu víc, než s naším bratrem, který je o rok starší. Ale na co ten druhý myslí, to nevíme (směje se). Stává se nám běžně, že nás na ulici někdo zdraví, ale my nevíme, kdo to je, protože zná jen druhého z nás…

Fotíte oba pro kladenské Kanonýry. Máte stejné oko?
Petr: Tohle máme stejné.
David: Když třeba nemůžu fotit s bráchou a fotí ještě někdo jiný pro web Kanonýrů, spolehlivě bráchovu fotku od ostatních poznám…

Proč vás klub najal oba, když fotíte stejně?
David: Zřejmě proto, že se v kladenském florbale pohybujeme už dlouho.
Petr: Má to pro nás tu výhodu, že se jeden z nás může jít najíst a fotky budou stejné, jako kdyby byl na place. Pro klub je to sázka na jistotu (směje se).

Vadí jednomu na druhém něco?
David: Nevím o něčem zásadním.
Petr: Asi ne. David je lepší ve florbale než já…

Jste si jistí, že jste od narození právě vy David a vy Petr? Třeba jste se hned v prvních minutách života jmenovali opačně a rodičům jste se popletli a už to tak nechali…
David: Taky jsem si to několikrát říkal, ale asi nám nezbývá nic jiného, než věřit rodičům (směje se). Já mám na krku mateřské znaménko, které teď díky vousům není moc vidět. Takže podle toho nás určitě rozeznávali.
Petr: To je zajímavá otázka. Věřím tomu, že nás v porodnici dobře označili a rodiče se toho drželi myslím si, že od narození jsme byli rozpoznatelný a rodiče si našli nějaké znamení. Pamatuji si z vyprávění, že při focení nás rodiče vždy dávali každého na stejnou stranu, aby pak poznali, který je který na fotce a hlavně se nás snažili oblékat jinak už odmala.

Mohli byste podle vás jezdit na jeden řidičák?
David: Mohli bychom, ale máme každý svůj. To platí stejně jako předtím. Nikdy jsme asi nezneužili toho, že jsme stejní, protože prostě máme pocit, že nás lidi musí poznat, i když tomu tak není.
Petr: Asi bychom mohli jezdit na jeden řidičák, ale není to poctivé a správné, horší by bylo, kdyby po nás chtěli podpis. David tím, že je levák, tak má jiný sklon písma. 

Jan Murárik