V hokejové extralize slavil mistrovský titul v Karlových Varech. V juniorské extralize mu zlaté medaile pověsili na krk v Kladně. Milan Hluchý (31) měl našlápnuto na skvělou kariéru. Sám ji ale poměrně brzy ukončil.
Co se vám okamžitě vybaví, když se vás zeptám na juniorský titul v roce 2006?
Že to byl ročník, z kterého vzešlo nejvíc hráčů pro NHL. V týmu hráli stabilně Jirka Tlustý s Michaelem Frolíkem, ale objevili se v něm taky Ondra Pavelec s Kubou Voráčkem.
V čem byla největší síla týmu?
Měli jsme velkou individuální sílu, já, Frolda, Tlusťoch a tuším, že i Martin Látal, jsme už v tu dobu nastupovali za áčko. Můžu říct, že by to tenkrát byla i ostuda, kdybychom to v tomto složení nevyhráli.
Kladno si vás nechtělo udržet?
Čekal jsem velmi dlouho a byl rozhodnutý v Kladně zůstat. Vedení mi každý týden říkalo, že podepíšeme smlouvu, na všem jsme byli předběžně domluveni. Pamatuju si, že v tom období přišly s nabídkou Vary a já je odmítl s tím, že už mám připravenou smlouvu v Kladně. Pak se ale měsíc nic nedělo a Vary mezitím dvakrát zvýšily nabídku a od agenta jsem věděl, že o mě pan Venera velmi stojí. Když jsem pak zjistil, že má jít do Varů i Víťa Bílek, rozhodl jsem se nabídku přijmout.
Pak jste se do Kladna vrátil, ale moc dlouho jste hokejově nepobyl. V sedmadvaceti letech jste rozvázal kontrakt a skončil s hokejem. Proč?
Protože tělo i hlava řekly dost! Ty poslední dva roky jsem se trápil. Předtím, než jsem to zabalil, jsem půl sezony promarodil za slušné peníze. Bylo mi hloupé, abych to takhle dělal i další sezonu. Tak jsem s hokejem skončil, a to bylo moje nejlepší rozhodnutí, co jsem dosud v životě udělal. Takhle to vidím dnes s odstupem. Začal jsem se starat sám o sebe. Začátek byl teda šílenej, ale co tě nezabije, to tě posílí. Než jsem přestal hrát, tak odmalička denně někdo řídil můj život. Kde mám být, co mám jíst, jak se hýbat, co dělat na ledě. Když jsem třeba místo na pravém křídle musel nastupovat na levém, kde jsem se trápil, tak jsem si to trápení přenášel i mimo hokej a stávalo se, že jsem chodil na zápasy s nechutí.
Co děláte v současné době?
Dneska jsem svým pánem, vím, že se o sebe dokážu postarat, pracuju, trénuju děti v Letňanech a jsem spokojený. S ničím nemám problémy (usmívá se). Hokej je vlak, který vás veze životem. Každý den si hrajete a ještě jste za to placení. Pak ten vlak jednou zastaví, vy musíte vystoupit a mnozí z těch, co si do té doby jen hráli, neví, kde se octli, co mají dělat, jak životem pokračovat. Nejhorší varianta je, když se tou hrou nezabezpečíte, nikdo vám neřekne, jak se chovat až to skončí a vy tím hrajícím se dítětem zůstanete do pětatřiceti, čtyřiceti let. Tohle jsem si tenkrát uvědomil a z toho vlaku jsem raději vystoupil dřív. Zároveň mě ale moje cesta přivedla k poznání lidského těla. Udělal jsem si masérský kurz, kurz fitness trenéra, hokejovou trenérskou licenci B a specializovaný fyzioterapeutický kurz MFK metody. Získal jsem spoustu informací o tom, jak pracuje lidské tělo, o procesech v něm probíhajících a díky těmto informacím jsem se rozhodl trénovat jak děti, tak dospělé, protože cítím potřebu tyto informace předávat. A snažím se, aby se ostatní vyvarovali chyb, které jsem dělal já. Je fascinující pozorovat, jak je lidské tělo dokonalé a jak málo o něm víme.
Jan Murárik
- Poslední mistři - Jakub Hlusička: Kladno se zbavovalo nadějných hráčů< Předchozí
- Poslední mistři - Jakub Lev: Na kladenský hokej jsem nezanevřel, klukům...Další >
