Před deseti roky patřil mezi naděje kladenského hokeje. Jeho jméno najdete v základné sestavě posledních juniorských mistrů republiky v roce 2006. Jakub Hlusička (27) dnes už hokej nehraje…
Jak vzpomínáte na ten veliký hokejový úspěch?
Pořád to jsou pro mne krásné vzpomínky. Byli jsme super parta. Nejvíc jsem ho docenil až s odstupem času. Jak se ukazuje, je to vrchol výchovy mládeže kladenského hokeje. Od té doby její úroveň, zdá se mi, klesá. Bohužel.
Co si pamatujete z posledního finálového zápasu doma s Třincem?
Na skvělou atmosféru v hledišti. Do té doby na naše zápasy chodili příbuzní a kamarádi, ale už na semifinále se Vsetínem přišli i ostatní fanoušci. Byla to paráda. Najednou jsme měli kotel (usmívá se). Ještě si vybavuji, že jsme byli poslední tým Kladna, který ještě hrál, takže nám přišlo pomoct docela dost kluků z áčka.
Vídáte se?
Samozřejmě ne se všemi, ale hodně kluků potkávám a často na ten úspěch zavedeme řeč.
Byli jste před rozhodujícím zápasem nervózní?
Nervozita určitě panovala hlavně u těch kluků, co nikdy podobný zápas nehráli. Ale zvládli jsme to všichni na jedničku. První zápas doma jsme prohráli, takže do Třince jsme jeli s tím, že už můžeme jen získat. Povedlo se nám tam vyhrát a doma nás podpořilo téměř dva tisíce lidí. Hrálo se nám s nimi v zádech výborně. Nikdy nezapomenu na oslavy po skončení zápasu. Komu se v šestnácti sedmnácti poštěstí, že jeho rodičům nevadí, že kouří doutník? (směje se) Překvapilo nás, že Třinečtí nám přišli do kabiny blahopřát. To bylo hezké gesto. Vypili jsme společně nějaký ten šampus. Oni měli před sebou dlouhou smutnou cestu domů, my zase dlouhé putování Kladnem ze Stodoly do Bestu.
V útoku jste hrál s Jakubem Valským a ke konci play off s Davidem Stielerem. Proč nepokračujete v kariéře jako oni?
Mistrovská sezona byl můj první rok v juniorech. Za ty jsem ještě odehrál následující dvě sezony. V jedné jsem vyhrál kanadské bodování soutěže a Jakub byl první mezi střelci. Poté nám vedení klubu sdělilo, ať jdeme bojovat o místo v sestavě do Berouna, který hrál první ligu. Dá se říct, že tímhle jsem se dostal na začátek konce své kariéry. Dodnes nechápu, proč si nás nevychovali pro áčko, proč nás nechtěli jako juniory zařadit do prvního týmu a dát nám tak šanci poprat se o místo v sestavě. Nejsem ukřivděný, ale je to k zamyšlení. Skoro všichni se rozutekli do světa, aby se jen někteří na chvilku objevili v áčku. Přitom spousty kluků, nepočítám ty v NHL, v současné době úspěšně působí v jiných klubech… V Berouně tenkrát bylo těžké se prosadit, protože to byla farma Sparty, odkud chodilo hodně kluků. Ti dostávali přednost, i když neměli výsledky. Odsud jsem putoval do druholigových Litoměřic, kde jsem se potkal se spoluhráčem ze zlatých juniorů Petrem Procházkou. Podařilo se nám vybojovat postup. V Litoměřicích jsem odehrál tři sezony. Pak mi neprodloužili kontrakt a já se rozhodl ukončit kariéru.
Přestal jste úplně sportovat?
Nepřestal, hraju za Družec fotbal (směje se).
Mrzí vás, jak dopadla vaše hokejová kariéra?
Mrzí, ale jak se říká, všechno špatný je pro něco dobrý. Našel jsem si práci, nyní dělám u celní správy, a jsem spokojený.
Kdy jste naposledy obul brusle?
Kromě „rybníkového“ zápasu jsem od Litoměřic na sobě neměl výstroj. K hokeji už toho moc necítím. Ale kladenskou mládež i áčko sleduji, párkrát jsem se na hokeji v Kladně byl podívat.
A co mu říkáte?
Kladenské áčko podle mého doplácí právě na tu chybu, že se zbavovalo dobrých hráčů už v mládeži. Dneska pomalu nemá kde brát, z čeho doplňovat sestavu. Když zůstanu u naší party, tak v našem věku, kdyby je nechali tady hrát, tak vychovají a budou působit na další mladé. Teď je tu věková propast. Mrzí mě, že se u mládeže považuje za velký úspěch čtvrtfinále. To pro nás byla povinnost!
Jan Murárik
- Poslední mistři - Michal Dlouhý: Byli jsme generace, která se rodí...< Předchozí
- Poslední mistři - Milan Hluchý: Byla by to ostuda, kdybychom titul...Další >
